Víte, kdy se objevují, historicky podloženo, první lyže? Náznaky o existenci něčeho takového existují už na kresbách starých zhruba 4 000 – 4 500 let, které se objevily například v Rødøy v Norsku. Podobně staré pozůstatky lyží se našly rovněž ve švédském Hoting.

Běžecké lyže se pravděpodobně narodily v takzvané Ugro-Lap oblasti, někde mezi západní Sibiří a Laponskem. Původně sloužily ohoblované dřevěné fošny pouze k přesouvání se po sněhu z místa na místo, sport a rekreace přišla na řadu až mnohem později. Praotcem všech lyží jsou samozřejmě běžky, nebo jinak řečeno, předchůdcem všech ostatních stylů je běh na lyžích. Tedy za předpokladu, že tehdejšímu šoupání tak budeme říkat.

Lyže coby nástroj ke sjíždění, ať již telemarkovým obloukem, nebo kristiánkou, se objevují až mnohem, mnohem později. Novodobým vynálezem je rovněž dvojice holí pomáhající lyžařům se stabilitou. Až do devatenáctého století se používala jen jedna dlouhá hůl. Sloužila jako opora při jízdě a zatáčení, k brzdění, i jako zbraň. Dvě hole začali používat až Telemarčané, což bylo spojené se sportovním využitím lyží. Ve dvacátém století používal ve své škole jednu dlouhou hůl M. Žďárský.

Tradice setkávání skialpinistů byla v Peci zahájena před dlouhými dvaceti lety. Za tu dobu se podoba závodu několikrát proměnila. Na počátku minulého desetiletí se jeho organizace dokonce na chvíli přerušila. Od roku 2018 je ale pevně zapsán v zimním programu prakticky všech, kdo to s dnes nejrychleji se rozvíjejícím zimním sportem myslí vážně.

Nejslavnější legenda týkající se běhu na lyžích se datuje k roku 1206 a odehrává se v době občanské války mezi klany Birkebeiner a Bagler. Když mírumilovný birkebeinerský král Haakon III. umřel, klan Baglerů spřádal plán, jak zavraždit následníka trůnu, kterým byl ještě malý Haakon IV. Skupina králových poddaných včetně jeho palácové stráže ale nehodlala nic takového dopustit, milého krále sebrala a rozhodla se pro jeho přemístění na sever do Trondheimu, kde mohl být lépe chráněn. Po pár dnech cestování v divoké sněhové bouři však družina uvízla na místě. K pokračování v cestě našli odvahu jen dva strážní, jež připoutáni k lyžím nesli dítě zbývajících padesát čtyři kilometrů přes vánici do bezpečí. Dnešní Birkebeiner závod připomíná tuto událost – závodníci nosí batohy s hmotností 5,5 kg – zátěž simuluje váhu malého prince. Můžete samozřejmě hádat, kolik že kilometrů Birkebeiner měří.

První oficiální lyžařské závody byly organizovány norskou armádou v roce 1767. Již tehdy šlo o peníze. Existovaly disciplíny jako střelba a lyžování (předchůdce dnešního biatlonu), sjezdové lyžování a závody v plné vojenské výstroji. Když bylo v roce 1826 norské lyžařské vojsko rozpuštěno, místní civilní «ski kluby» převzaly organizaci závodů. A jak Norové postupně migrovali po celém světě, představili svůj styl i ostatním. Běh na lyžích, který se původně vyvinul jako vojenská potřeba, se tak nakonec stal zdraví rozvíjející disciplínou. V roce 1888 jel norský vědec Fridtjof Nansen na lyžích přes neprozkoumaný jižní konec Grónska. Později vydal o expedici knihu, která zažehla obrovský zájem o lyžování v celé Evropě.

Lyžařské kluby se vyrojily prakticky ve všech státech, často s Nory, sloužícími jako organizátoři a instruktoři. Pro severskou zemi byl rozmach jejich sportu po světě velkým počinem, na který byli patřičně hrdí. Zároveň je ale znepokojovalo, že ztrácí kontrolu nad svým národním sportem. Než byla v roce 1924 založena Federation Internationale du Ski (FIS), existoval Mezinárodní lyžařský kongres, v jehož čele byl vždy alespoň jeden norský zástupce. To znamenalo, že na jakékoli běžecké akci zorganizované v Evropě nebo Americe se musela dodržovat norská pravidla. Třeba to, že podle tradice musel být ideální lyžař nejen fyzicky fit, ale také morálně  na výši. 

První velká událost v běhu na lyžích byly první zimní olympijské hry konající se v Chamonix ve Francii v roce 1924. Pouze muži byli «způsobilí k účasti», a to v závodech na 18 km a 50 km. V roce 1936 byla přidána štafeta na 4x 10 km. Ženy se nakonec objevily na scéně v roce 1952 na zimních hrách v Oslu, v závodě na 10 km klasicky. Dvě významné změny se staly až roku 1988. Tou první bylo rozdělení stylů na klasickou a volnou techniku, které se začalo zkoušet na hrách v Calgary. Druhou změnou bylo pevné zakotvení obou technik do programu zimních olympijských her 1992 v Albertville. Jedna věc však zůstala v průběhu let nezměněná, a to pokračující vláda skandinávských lyžařů. S osmi zlatými medailemi ze třech olympijských her 1992–1998, a dvanácti medailemi celkem nedávno skončil s aktivní kariérou Bjorn Daehlie. Tento Nor je nejúspěšnějším zimním olympionikem všech dob.