Co pořídit Ostatní

Snad mimo fotbalu na brazilských plážích to s každým sportem začne být tím komplikovanější, čím víc vás začne bavit. Skialpinismus není výjimkou. Abyste ho mohli vyzkoušet, potřebujete lyže, boty a pásy. Ostatní se nějak poskládá. Jakmile se posunete dál, začnete pokukovat po dalších kusech vybavení: kalhotách, bundách, holích, helmách, brýlích a tak dále.

Na rozdíl od sjezdového lyžování se při skialpinismu střídá intenzivní pohyb s pauzami a sjezdem dolů. Takže nároky na oblečení jsou zcela odlišné. Bundy, kalhoty a trika musí být schopné fungovat v maximální intenzitě, odvádět pot, ale zase nás udržet v teple při sundavání pásů nebo jízdě z kopce dolů. Těžký úkol.

Aby si skialpinista udržel tepelný komfort, tedy ani se nezpotil ani neprochladl, musí neustále měnit oblečení. Pokud jde sportovní chůzí, oblékne se jen lehce, ale hned jak zastaví, vytáhne teplou bundu nebo vestu, aby neprochladl. Skladba oblečení se samozřejmě liší podle stylu, jakým chcete jít, a délky túry. Obecně lze ale vrstvy rozdělit následovně:

Závodní skialpové kombinézy fungují v podstatě jako kombinace prvních dvou, doplněné bývají tenoučkou svrchní bundou. Pokud ale nemáte závodní ambice, možností je výrazně více. Ovšem výběr oblečení se příliš neliší při dvou- nebo sedmidenní túře. Jaké je tedy vhodné oblečení, z jakých materiálů, pro skialpové túry?

Má za úkol odvádět pot, při dlouhém používání je výhodou, když nezapáchá. Jako ideální materiál se osvědčuje merino vlna, případně její kombinace se syntetickými materiály – ty mívají větší pevnost a trvanlivost. Ponožky pod kolena, na ně navazující spodky a tričko – ideálně jedno s krátkým a jedno s dlouhým rukávem. Dlouhé pro běžné použití, krátké pro extrémně teplé jarní dny. Při výběru kromě izolačních vlastností a prodyšnosti dbejte na pohodlí – nejen při skialpinistické otočce potřebujete velký rozsah pohybu a omezující, stahující prádlo není příjemné. Nutností jsou ploché švy, pod těžkým batohem může způsobit odřeninu i tak drobná věc jako nekvalitně provedený šev.

Pro extrémní zmrzlíky jsou k dostání ponožky s vyhříváním, případně i vesta. Vždy ale mějte na paměti, že s sebou ponesete také baterie a ty budete muset někde dobíjet. Při výběru věnujte pozornost umístění vyhřívání a vedení kabelů, aby nemohlo způsobit odřeniny a puchýře.

Když očekáváte, že bude celý den chladno, nebo vyrážíte ještě za tmy a je jasné, že nějakou dobu potřebujete lepší izolaci, hned na termoprádlo oblečte tenkou izolační vrstvu. Materiál by měl stále plnit podobnou funkci jako u spodní vrstvy, ale bude tlustší, a tedy teplejší. Alternativou k merino vlně je například fleece, případně kombinace materiálů.

Střední vrstvou rozumíme kalhoty a bundu, které na sobě máte 90 % času – při výstupu i sjezdu, snad vyjma extrémně teplých dní. Osvědčené jsou softshellové komplety, jejichž designově povedené varianty nabízí každý významnější lyžařský výrobce. Variantou jsou také více či méně zateplené skialpové bundy z dalších větru a vodě částečně odolných materiálů. Právě kombinace prodyšnosti, odolnosti vůči vnějším vlivům i oděru a dobrých tepelně izolačních vlastností hraje u této vrstvy největší roli. Při správném výběru střední vrstvy zvládnete téměř jakékoliv počasí právě v takovém základním kompletu. Aby to bylo možné, musí mít vhodně řešené odvětrávací otvory, být dostatečně volný (počítejte například s umístěním vyhledávače pod bundu) a umožňovat jakýkoliv pohyb těla, vhodné jsou kapsy umístěné tak, aby přístup do nich neblokoval batoh – vzhledem k tomu, že batoh má skialpinista téměř vždy, kapes není potřeba příliš.

Stahovací rukávy jsou potřeba při horším počasí, kdy je nutné uchránit zápěstí, které je náchylné k prochladnutí. Naopak kapuce u této vrstvy nebývá příliš používaná – omezuje rozsah pohybu a překáží batohu, lze jednoduše nahradit pokrývkou hlavy.

Když se zhorší počasí a je potřeba vzdorovat silnému dešti nebo větru, pomůže vnější ochranná vrstva s membránou. Vzhledem k tomu, že většinu času leží na dně batohu, je dobré, když je co nejlehčí. Ale když je potřeba, musí být naprosto odolná. Membrán je na trhu celá řada, vybírejte podle toho, do jakých nejextrémnějších podmínek se můžete dostat. Například dvojvrstvý activeshell stačí pro túry, ze kterých je úniku, při celodenním kráčení v dešti ale oceníte pořádnou třívrstvou nepromokavou bundu. Nepromokavost se udává v milimetrech vodního sloupce, který je potřeba pro průnik skrz materiál. Nejkvalitnější membrány mají odolnost vyšší než 40 000 mmHg.

Vzhledem k tomu, že jde o vrchní kryt, jakousi pláštěnku, není potřeba příliš kapes (švy navíc mohou snižovat voděodolnost). Nutností je ale kapuce, kterou lze nasadit i přes helmu. Kalhoty volte takové, které lze nasadit bez sundání bot – nejpraktičtější jsou se zipem podél celé nohavice, ty lze nasadit bez sundání lyží.

Peří jako stále nepřekonaný materiál, ale i různé syntetické izolační bundy nebo vesty (udržet v teple je potřeba hlavně jádro těla, aby do periferie proudila teplá krev). Pokud jste opravdu zmrzlíci, volte tlustou péřovou bundu, pokud zimou netrpíte, bude stačit tenká primaloftová vesta. Důležité je mít ji vždy po ruce, i když zastavíte třeba jen na svačinu, nebo když dojdete na vrchol a začnete fotit. Kromě toho, že ji obléknete vždy při zastávce, využijete samozřejmě teplou vrchní vrstvu také při silných mrazech. Peří nejlépe funguje, když má kolem sebe prostor – pokud z něj vytlačíme všechen vzduch, jeho izolační vlastnosti výrazně zhoršíme. Proto by měla být teplá bunda maximálně pod membránovou bundou při kombinaci mrazu, větru a sněžení, jindy ji vždy oblékejte navrch.

Skialpinismus kombinuje lyžování s pohybem v technicky náročném, často horolezeckém terénu. Proto klade na helmu trochu protichůdné nároky – musí být lehká a vzdušná, ale zároveň pevná při pádu. Použití lezecké nebo lyžařské helmy bude vždy jen kompromis, skialpové helmy totiž mají dvojí certifikaci: jak lezeckou, tak lyžařskou.

Mezinárodní federace skimountaineeringu (ISMF) požaduje na závodech pouze helmy s dvojí certifikací, ty už jsou ale dostupné i pro běžný skitouring. Jde o normu pro lyžařské helmy CE EN 1077, která vyžaduje především odolnost při pádu lyžaře. Předpokládá, že může spadnout také na kámen, hůlku apod., a proto je testování prováděno pádem tříkilového závaží na helmu ostrou hranou z výšky 75 cm. Lyžařské helmy se dále dělí do kategorií A (chrání větší část hlavy) a B (měkké uši, větší komfort a ventilace).

Proti tomu u lezení je předpoklad pádu kamení na osobu, tedy testovací závaží musí pro splnění lezecké normy CE EN 12492 spadnout z výšky jednoho metru a neponičit vnitřní část helmy. Méně výrazné rozdíly jsou mezi těmito certifikacemi i v kapacitě absorpce nárazů, testování u lyžařských helem například probíhá za nižších teplot.

Skialpinistické helmy procházejí úspěšně obojím testováním a musí splnit obě normy. To však ještě nezaručuje, že budou vhodné a praktické.

U výkonnostního a závodního skialpinismu hraje hmotnost klíčovou roli. Vzhledem k rychlosti a nepravidelnosti pohybu musí helma zároveň perfektně pasovat na hlavu, nesmí omezovat pohyb hlavy a velkou výhodou je prodyšnost.

Poskytují základní oporu při výstupu i sjezdu a z ruky je dáváme jen v extrémním terénu, kdy je vyměníme za cepín. Zdánlivě je výběr hůlek jednoduchý, ale kdo v terénu řešil jakýkoliv problém s hůlkami, jistě potvrdí, že drobná závada může zkazit celý lyžařský den. Opřít se o hůlky zkrátka potřebujeme. Jak vybrat takové, které nás nezradí?

Oproti běžným lyžařským holím je délka problematická – jinou délku potřebujeme pro sjezd a výstup. Čím rychleji stoupáme a čím hlubší je sníh, tím delší hole potřebujeme. Ideální délka pro výstup se blíží délce holí běžeckých, zatímco pro sjezd odpovídá délka hůlkám sjezdovým. Pokud se věnujeme oběma disciplínám (závodníci zaměření pouze na výstup například používají běžecké hole), jsou jediným řešením hole teleskopické.

Výhodu teleskopických holí mnozí vidí v jejich skladnosti. To však není požadavek, který na ně kladou skialpinisté – hůlky totiž dáváme z ruky jen výjimečně, a to je dáváme na batoh i s lyžemi. Důležitý je tedy rozsah nastavení, většině z nás stačí jeden posuvný díl, který znamená většinou rozsah aspoň třiceti centimetrů. Skialpinista o výšce 175 cm bude ke sjezdu potřebovat hole přibližně 120 cm dlouhé, k výstupu asi 140 cm – tento rozsah jeden posuvný díl bohatě pokrývá. Více posuvných dílů = více kloubů = více možností poruchy. Většina výrobců tak přistupuje k holím dvoudílným, ovšem použít se dají i hole vícedílné, například při kombinaci jejich použití v létě a v zimě, tady ale pozor na…

Úskalí použití jiných než pro skialp určených holí je v křehkosti použitých materiálů, pokud jsou dlouhodobě vystaveny mrazu. Obyčejné plastové přezky, kterými bývají osazeny turistické teleskopické hole, nejsou na mráz připraveny a mohou snadno prasknout, i když v létě vydrží mnoho. Běžně se také nedostávají do situací, kdy jsou od sněhu mokré a vnitřní mechanismus může zamrznout. A proto je dobré myslet na…

Způsobů, jakým hůlku zamknout v dané poloze, je mnoho. Obecně platí, že čím jednodušší a bytelnější, tím lepší. Když je mechanismus ukryt uvnitř hole, po jejím zamrznutí se k němu nedostanete a je nutné hůlku zahřát. Stoupat s hůlkou, zamrzlou na 115 cm, není moc pohodlné… Pokud je mechanismus umístěn na povrchu hůlky (typicky páčka se šroubem nebo ocelovým lankem), spíš se k němu dostanete a můžete jej rozhýbat nebo zahřát i venku.

Tip profesionálů: pod madlo hůlky namotejte kus lepicí pásky, nepřekáží a je kdykoliv po ruce!

Na skialpových holích často pod madlem najdete pěnovou výztuž, kterou lze běžně použít jako pomocné madlo například při traverzu prudkého svahu, kdy není čas zkracovat hůlku. Prostě ji chytnete níž a i tam ji máte za co držet.

V hlubokém sněhu je klíčový talířek – čím větší, tím lepší. Poskytne dobrou oporu i v prašanu, na rozdíl od drobných talířků sjezdových hůlek, které se propadnou hluboko, leckdy až na podklad. Hůlka není lavinová sonda, takže jde o nežádoucí jev. Není od věci mít v batohu náhradní talířek a šroub nebo jinou sadu pro opravu kloubu teleskopické hole. Naopak poutka jsou v lavinovém terénu zbytečností, zpravidla se ale na hůlkách nechávají pro případy, kdy stoupání vede bezpečným terénem a je potřeba „zabrat“.

Možná že se ptáte: „Proboha, proč potřebuju speciální rukavice a brýle? Nestačí ty, co mám doma?“ Stačí. Na lehké výlety v začátcích žádné speciality potřebovat nebudete. Ale jak se trochu rozkoukáte, možná byste přece jen některé tipy ocenili.

Rukavice musíte mít minimálně dvoje. Jedny lehké pro cestu nahoru: tady si vystačíte s jakýmikoliv, které máte na běžky nebo outdoorové zimní procházky. Musí se v nich pohodlně držet hole a měly by být prodyšné (ne vlněné atp.). Myslete i na to, že je občas potřeba v nich manipulovat s vybavením. Pro cestu dolů si přibalte něco teplejšího, klidně palčáky nebo klasické sjezdové. U nich už se hodí nepromokavá membrána (Gore-Tex) a zvýšená odolnost proti větru (Windstopper). Na vršcích umí být pořádná zima.

Občas se na skialp používají rukavice kombinující funkci pro chůzi i sjezd. Řeší se to převlečnou zateplenou vrstvou, která je složena na hřbetě ruky a pro sjezd se rozbalí a přetáhne přes prsty. Výbornou variantou je pořízení nepromokavých převleků. Jsou lehké, můžete je mít vždy u ruky a poslouží proti větru, dešti i zimě.

Brýle mějte opět dvoje: pro chůzi a sjezd, respektive pro slunečné počasí a do mlhy, větru a sněžení. Platí o nich to samé, co o rukavicích. V obou případech můžete použít ty, co máte doma: sluneční na kolo a do nevlídna klasické sjezdové. Základním požadavkem na oba typy je, aby byly maximálně odvětrávané a ani při náročném výstupu do kopce se nezapotily. U slunečních je to snazší úkol: doporučujeme modely s průřezy mezi rámečkem a sklem jako Rudy Project Propulse nebo Julbo Aero. Výběr dobře odvětrávaných sjezdových modelů je skromnější, vyzkoušené máme třeba Julbo Aerospace RA PF 1-3 HC.

Čepice nebo čelenka je klíčovou částí výbavy, neboť hlavou uniká nejvíce tepla. Opět je vhodné mít dvě varianty, například tenkou, větruodolnou čelenku, a pořádnou teplou čepici do mrazu. Vyzkoušejte si vždy, že čepici obléknete pod helmu – bambule může být pěkná, ale značně nepraktická.

Multifunkční šátek, tzv. tunel, je vhodnou náhradou tenké čelenky, pomůže s ochranou krku proti mrazu, v extrémním větru ochrání aspoň bradu. A v případě nouze poslouží třeba jako ručník, od toho se mu přeci říká multifunkční.